vytvořeno: 19.11.2025, před 2 měsíci v rubrice Aktuality
Dne 14. listopadu 2025 měli vybraní žáci naší školy možnost zhlédnout dokumentární film Velký vlastenecký výlet, po kterém následovala beseda s režisérem Robinem Kvapilem a kriminologem Petrem Pojmanem.Na tento kus se do Kina Hvězda shromáždili žáci hned tři různých škol. Tématem dokumentu byla hlavně válka na Ukrajině, ale cílem bylo poukázat na dezinformace, kterým může každý člověk snadno podlehnout.
Režisér si vybral z castingu tři oběti dezinformací, lidi nevěřící, nebo pochybující o válce na Ukrajině, kteří byli plně oddáni své pravdě o nevině Ruska jako agresora. Jejich důvody pro tyto domněnky byly různé, ale neschopnost ověřovat informace a intenzivní masáž fake news je spojovala.
Do castingu se přihlásili, aby se sami přesvědčili, zda média, která nás zahlcují zprávami o trýznícím Rusku, nelžou, a aby na vlastní kůži okusili život v zemi zmítané válkou. Naši odvážlivci Ivo, Petra a Nikola, kteří do projektu vstoupili s naivní pozitivitou, rychle pochopili, co to znamená prožívat válku.
Celý štáb se postupně přesouval z jednoho místa na frontě na druhé ve snaze zachytit ryzí emoce a donutit aktéry minimálně k zamyšlení nad jejich dosavadními názory. Naši tři účastníci měli možnost natočit přímá svědectví na své kamery bez narušování od produkce a tím přispět do dokumentu svými autentickými komentáři. Z Charkova do Kyjeva, z Kyjeva do Dondasu, všude doprovázeni zvukem sirén, kterému nejde uniknout. Přes návštěvu školy, která se provizorně přemístila do metra, k rozhovorům s pozůstalými. Každým okamžikem diváci očekávali změnu názoru tří “pokusných králíků” a projevení empatie lidem zasaženým ruskou železnou kometou, to se však nestalo.
Nikdo z nich nechtěl pochopit, jak zničený národ se formuje z dětí, které jsou nuceny každodenně utíkat do krytů a přijímat zvuk bomb jako rutinní záležitost. Pan Ivo položil místním troufalou otázku zda si myslí, že Ukrajina válku vyhraje. Ze strany dotazovaných byla znát značná iritace. A u zbořeniště panelového domu byla položena podobně “empatická” otázka dědečkovi, který zde přišel o celou rodinu, ze strany paní Petry: “Můžu si tu hračku nechat? Já si z každého výletu odnáším suvenýr.”
Celý film to vypadalo, že jsou aktéři jako Alenky v říši divů a nechtějí uvěřit tomu, co vidí. Avšak možná nejhorší poznámka, kterou pan Ivo překvapil, se týkala znásilňování dětí. Konkrétně uvedl, že chápe, proč to vojáci dělají, když jim zbývá jen pár dní života, ale možná přijatelnější by to bylo, kdyby znásilnili ženy. Chtěl tímto snad omluvit hrůzné jednání vojáků? Jako by se snažili co nejvíc popřít jednoznačnou pravdu o tom, že ruští vojáci páchají odporná zvěrstva a neštítí se ani vyvraždit téměř celé město plné civilistů. Ale není důvod panikařit, protože proč by někdo shodil bombu na nemocnici, kdyby tam nebyla tajná základna?
Skrz některé části filmu má divák dokonce pocit, že aktéři změní názor, a tudíž nám všem dají šanci na ideu o postupném zlepšení společnosti. Nic se však nezmění. Jejich názor je stále stejný a jejich ignorance přetrvává. Nemá přeci cenu řešit konflikt, který se nás netýká!
Po zhlédnutí filmu následovala půlhodinová beseda, kde měli diváci možnost klást dotazy, které se většinou týkaly událostí po natáčení. Zájemci si mohli prohlédnout reálie z bojiště, jako byla helma, maska, neprůstřelná vesta a propagační letáčky obou válečných stran.
Poté přišel rozchod spojený s rozjímáním o tomto mistrném kusu. Film je nyní dostupný i na Netflixu, tak neváhejte a sami se přesvědčte o moci dezinformací.
Běla Skříčková, 2.H
