vytvořeno: 16.5.2017, před 7 roky v rubrice Aktuality
Tyto věci nám přijdou již automatické, ve dnech 28. 4.-4. 5. 2017 jsme se jich však vzdali a vyměnili je za krásy rumunského Banátu. Když jsme vyjížděli ze Starého Města, mnozí z nás (včetně mé maličkosti) nevěřili, že tuto dobrodružnou expedici vážně podnikají. Po dlouhatánské cestě autobusem a kontrole na maďarsko-rumunských hranicích jsme dorazili do Oravity, kde jsme si prošli místní trhy, potkali první rumunské psy a taky našeho průvodce Tondu. Poté jsme se vláčkem dopravili do Aniny, odkud jsme vydali do národního parku Cheile Nerei-Beusnita. Zde jsme si zahráli na ty pravé dobrodruhy, když jsme se prodírali uměle vytvořenými jeskyněmi. Naneštěstí nás navečer přepadl déšť, ale i přesto jsme se odvážili přenocovat ve stanech. Nejsme přece žádné bábovky.
Následující den nám ale přišlo, že vody není nikdy dost, a tak jsme se vyřádili v termálech nedaleko Oravity. Po usušení ručníků a obědě u autobusu jsme vyrazili směr Svatá Helena, do naší první české vesnice. Cestou jsme se zastavili ještě na dalších trzích, kde se prodávalo všechno od autodílů přes Staropramen, až po pávy, také jsme vyšlapali na dech beroucí vyhlídku na Dunaj. Ve Svaté Heleně jsme poprvé ochutnali tradiční mici a ustlali si v místním kulturáčku.
Po probděné noci (někdo se rozhodl, že nám svým chrápáním překazí spánek) jsme sbalili věci a vydali se na první túru, jejíž cílem byla vesnička jménem Gernik. Když jsme se tam konečně doplazili, neuvítalo nás nic jiného, než večeře v podobě řízků s bramborovou kaší, které zmizely během milisekundy. Poté šli někteří ukojit svou touhu po spojení se světem do místní hospůdky, kde bylo nám posvátné připojení Wi-Fi. Jiní z nás upřednostnili konverzaci v realitě a šli obejít místní obyvatele. Současně je v Gerníku něco kolem 300 obyvatel. Zvláště se nám zalíbil pan „Zelí“ (jestli chcete znát tajemství jeho přezdívky, podnikněte výpravu do Rumunska sami.) Vyzkoušeli jsme si dojení krávy a poté jsme ulehli do stanů či na seník.
Ráno nás vzbudila vůně poctivých koláčů, které jsme dostali ke snídani. Když jsme se najedli, naložili jsme batohy na koňský povoz a pokračovali v dobrodružství. Nyní byla našim cílem vesnice Rovensko, které necelá padesátka místních obyvatel neřekne jinak než Křivensko. Cesta sem byla strastiplná, jelikož Rovensko je nejvýše položená česká vesnice v Banátu. Říká se také, že jsou nejblíž Bohu. My jsme si tak po výstupu také přišli, protože se nám před očima zjevovali všichni svatí. Výhled na okolí však stál za to. Kdy jste naposledy měli z kadibudky výhled na kopce a západ slunce? Nám se tohle poštěstilo. Poslední večer mezi českými krajany jsme strávili u ohniště opékáním zásob salámu a zpíváním.
Naše poslední cesta pěšky šla doslova z kopce, za což jsme byli opravdu vděční. Šli jsme do (už rumunské) vesnice zvané Sikovice, kde na nás čekal autobus. Všichni jsme jásali, když nás konečně schladila klimatizace. Naše pouť pokračovala a my jsme vypluli na člunech po Dunaji do jeskyně Veteránů a Ponocova. Zavítali jsme také do zašlého lázeňského městečka Baile Herculane. Tím se naše dobrodružství blížilo ke konci. Pak jsme už jen vyběhli nakoupit jídlo na cestu, opět jsme se zdrželi na maďarsko-rumunských hranicích a pak hurá zpět do Starého Města.
Tato cesta nám spoustu dala. Naučili jsme se, že čím méně člověk má, tím je šťastnější a že se mici (čti miči), i přes velmi zavádějící název, nedělá z koček. Svalová horečka už nás také opustila, ale zážitky zůstanou navždy.
Karolína Kuželová, 2.H
