vytvořeno: 12.5.2025, před 2 měsíci v rubrice Aktuality
Minulý týden navštívili žáci 1.H téměř posvátné místo českých dějin, pověstí i kulturní paměti – bájný Vyšehrad. Toto prastaré hradiště, opředené legendami o kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi, pokladu ukrytém v útrobách skály, čertovu sloupu, dívčí válce i odvážném skoku Šemíka do Vltavy, bylo také historickým sídlem prvního českého krále Vratislava I. z rodu Přemyslovců.
Zúčastnili jsme se interaktivního programu Akční Vyšehrad, pořádaného společností Praha hravě. Pod vedením mimořádně zapáleného a vtipného průvodce, pana Nebeského, jsme prošli všechna důležitá stanoviště spojená s pověstmi i doloženými historickými fakty. Vyšehrad se před námi otevřel jako mozaika vzájemně se prolínajících příběhů.
Dozvěděli jsme se například, proč bývají vstupní brány hradeb tak výrazně poničené od sečných zbraní (a nebylo to přímo následkem šarvátek), co značí prázdný erb nad branou nebo jak to ve skutečnosti mohlo být se sloupem, jejž měl až z Říma dopravit čert Zardan. Asi nejvíce nás zaujala otázka, zda se opravdu mohl Horymír se Šemíkem spasit skokem do Vltavy. Zkoumání tehdejší podoby terénu, výšky hradeb a hladiny řeky Vltavy, ve spojení s rekordními skoky při – řekněme si upřímně velmi barbarském – sportu „diving horse“, nedokázalo možnost pravdivosti takového příběhu zcela vyvrátit.
Ačkoli by se mohlo zdát, že jsme se zabývali spíše dětskými báchorkami, skutečnost byla hlubší. Náš průvodce neustále zdůrazňoval, že v každé i sebesmělejší pověsti se může skrývat zrnko pravdy, s čímž se velmi ztotožňuji. Možná se jednou potvrdí i to, co se mnozí z nás domnívají: že kořeny Vyšehradu jakožto mocenského centra sahají mnohem hlouběji, než do konce 10. století.
Krom samotného programu jsme také navštívili rotundu svatého Martina, římského důstojníka ze 4. století, jenž se rozdělil s chudákem o svůj šat a jeho odkaz stojí na počátku tradice západní civilizace. Překrásná rotunda sice byla – stejně jako většina okolních památek – vypálena husity, avšak zdatně rekonstruována a díky laskavosti pracovníků vyšehradské kapituly jsme mohli nahlédnout také dovnitř.
Nemohli jsme vynechat ani vyšehradský hřbitov, kde odpočívají významné osobnosti české kultury a umění. Kolega Palička žákům poskytl odborný výklad o řadě významných osobností, od Boženy Němcové, přes Jana Nerudu, Mikoláše Alše, Aloise Jiráska, Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka, Karla Čapka, Františka Křižíka či Vlastu Buriana. Viděli jsme také místo odpočinku nedávno zesnulých umělců jako byl zpěvák Waldemar Matuška či režisér Jiří Menzel.
Přestože šlo o jednodenní výjezd a tempo bylo poměrně svižné, zpětná vazba od žáků byla velmi pozitivní. Stihli jsme mnoho, ale nepospíchali jsme v tom smyslu, abychom „hlavně stihli vidět co nejvíce památek“ bez hlubšího porozumění. Věřím, že se nám podařilo propojit zážitek s učením takovým způsobem, který si budou žáci pamatovat.
I pedagogický doprovod si z výletu odnesl nejedno ponaučení. Například mě zaskočilo, když žáci neporozuměli pokynu „oražte si jízdenky“. Ukázalo se, že většina z nich se s papírovou jízdenkou doposud nesetkala – a dost možná už ani nesetká. V pražském metru jsme se tedy učili i historii poněkud nedávnou, což beru jako pozitivum.
Cestou zpět někteří žáci velmi toužili vidět orloj. Možnost spatřit jedinečné mistrovské dílo vrcholného středověku jsme jim prostě nemohli a nechtěli upřít. Později se ukázalo, že motivací nebyla touha obdivovat gotický mechanický velediv, ale splnit nějakou dětinskou tiktokovou výzvu, to však nevadí. Vlak jsme stihli a cestou zpět vstřebávali nevšední zážitky.
Slovem: Vyšehrad byl akční, dobrodružný, poučný i poetický. Kéž nám z toho dne zůstane v srdci aspoň jeden příběh, jejž si čas od času připomeneme a kéž nám dá hlouběji nahlédnout pravdy, jež se skrývají na pozadí mýtů dávných věků.
Mgr. Adam Vaňhara
